„To přece není normální“, je věta, která v Čechách rezonuje už téměř všude a ukončuje debaty s tím, že další argumenty neexistují. Je to věta, která za svoji zdánlivou objektivností skrývá silný morální apel: normálnost = dobrý, nenormálnost=špatný. Každý, kdo tuto větu použil nebo slyšel ji někoho použít, si alespoň podvědomě uvědomuje tento skrytý význam, a to i přesto, že když se lidí zeptáte, co znamená slovo normální, tak dostanete většinou odpověď typu „jiný“ nebo „statisticky odlišný“. To ale nejsou slova, která by měla jakýkoliv morální apel. Navíc, výzva k normálnosti je vždy zpátečnická, konformní a škodí celé společnosti. Pokusím se tady rozbalit skutečnou podstatu celého konceptu normálnosti, důvody proč obsahuje tak silný morální apel a důvody proč celý tento koncept působí špatně na společnost.
Nejdříve bychom měli definovat nenormálnost. To není tak jednoduché. Pokud si ještě pamatuju ze školy, tak psychologové (kteří musí normálnost nějak definovat, aby ‚pomohli‘ nenormálním lidem být normální) přišli na čtyři různé, navzájem se vylučující teorie. Zaprvé je to statistická deviace. To ale zapomíná na onen morální apel, který ve slově normální prostě je. Například bychom neřekli, že leváci jsou nenormální, protože to zdaleka není vhodné slovo. Další (poměrně učebnicový) příklad jsou nadprůměrně chytří lidé – bylo by absurdní je ‚léčit‘, aby byli hloupější a tudíž normálnější. Další dvě definice, se kterými psychologové přišli, jsou, že nenormální člověk je buď neschopný se sám o sebe postarat, nebo není se svým životem spokojený. To už je lepší, protože tyto definice ospravedlňují ‚léčení‘ nenormálních lidí. Problém je, že slovo nenormální se používá v mnohem více situací, než tyto definice zahrnují: například squatteři prý žijí nenormální život, ale očividně se umí sami o sebe postarat a očividně nejsou se svým životem nespokojení. Tudíž tyto definice neumí vysvětlit podobné situace. Ta poslední definice je bohužel ta nejsprávnější: nenormálnost se definuje jako deviace od sociálních norem. To je všechno – pokud je člověk konformní, tak je normální a pokud ne, tak je nenormální. Proto muži, co nosí kilty, jsou ve Skotsku normální, ale u nás by byli hned identifikováni jako nenormální. Je vidět, že veškerá morální síla ve slově „normální“ nemá takové odůvodnění, jak se nejdříve mohlo zdát.
Proč je tedy normálnost tak ceněná vlastnost? Podle mého názoru je to ze dvou důvodů: zaprvé, lidi tuto definici normálnosti nevnímají, protože je pečlivě schovaná za tou objektivní a všeobecně akceptovanou definicí jako deviace od statistických norem. Takto slovo nabírá více síly, než se kdy mohlo zdát: představme si, že před emancipací žen někdo nařkne feministku, že je nenormální. Co může na to říct? Nic, protože ten člověk má pravdu: ano, tato žena statisticky vybočuje. Problém je, že jakmile akceptuje tuto identitu nenormálnosti, tak se na to nabalí ty další schované významy: stává se nemorální, sociálně vyloučenou a neschopnou žít ve společnosti, a to i přesto, že morálně má pravdu. Vnitřní fungování tohoto slova tedy činí to slovo neuvěřitelně mocným a je strašně těžké (pro obě strany, jak pro ty, co ho používají, tak pro ty, kteří se mu musí bránit) s ním objektivně pracovat.
Druhý, a závažnější, důvod, proč má slovo nenormální takovou sílu, je naše tradice. Dlouhou dobu byl morální systém přirozeného práva všeobecně uznávaný a dodnes je to systém akceptovaný katolickou církví. I když se tento systém tváří, že je objektivní, tak byl vždy používán pro společensky konformní záležitosti. Nejdříve rychle vysvětlím, čím se tato teorie zabývá a pak uvedu příklady, jakým způsobem je používaná. Všechno na zemi má (podle této teorie) svoji funkci a tato funkce musí být respektována. Například zvířata tu jsou proto, aby se jedli. Tudíž vegetariáni jednají „nepřirozeně“ a tudíž „nemorálně“, a i když by dneska snad takto nikdo už neargumentoval, určitě se podle této teorie alespoň obdobně argumentovat dá.
Všimněte si naprosto nelogického skoku mezi přirozeností a morálností – jak to, že nepřirozené věci jsou nemorální? Právě tato logická chyba je klíčová – poznamenala naši společnost, která tento skok už nepovažuje za zvláštní: normálnost je přece správná a nenormálnost není, to musí být každému jasné, že? Není, tento skok je zcela arbitrární. Chyb v téhle morální teorii je spousta (vlastně tam není ani jedna správná teze – už jenom to, že věci mají svoji funkci je naprosto nevědecký předpoklad, např. zvířata tu nejsou, abychom je jedli; zvířata tu jsou, protože měla takové podmínky, aby se tady vyvinula), ale nechci se jimi tady zabývat, protože o tom teď nepíšu. Za čím si ale stojím, je, že stejně jako koncept normálnosti, tak i koncept přirozenosti je celý založen na sociálních normách.
Opět toto není na první pohled vidět, protože systém přirozeného práva má být objektivní. Bohužel není. Podívejme, jak byl v historii použit: otroctví a kolonialismus jsou správné, protože přece je přirozené, aby běloši vládli nad černochy; ženy v práci, to taky přece není přirozené; co pak ženy v armádě, no fuj to tak nemůže být, to není přirozené; gay adopce? Tak to už vůbec ne. Pokračovat můžu téměř donekonečna. Nepřipadá vám zajímavé, že i když teorie přirozeného práva má být objektivní, tak vždy (téměř bez výjimky) zastupuje ten konvenční konservativní a (dobově) sociálně akceptovaný názor? To není výjimka nebo anomálie, protože, co má člověk považovat za přirozené, (když filosofii nestudoval)? Samozřejmě to, co je ve společnosti běžné, neboli normální. A tak jsme zpátky u sociálních norem.
Jsou to teda vnitřní rozpory ve slovu normální, ale také naše kulturní tradice prosazující přirozené právo, což dělá koncept přirozenosti morálně nabitým slovem. Jaké jsou důsledky? Zaprvé to podporuje filosofickou lenost: člověk nemusí vymýšlet argumenty proč je něco dobrého a něco špatného, protože je to přece nenormální a to stačí! Zadruhé společnost se nikam nerozvíjí a nemůže se zlepšovat. A za třetí to způsobuje nespokojenost, protože lidi se často nechtějí konformovat, ale společnost je přes svůj koncept normálnosti takový postoj nutí zaujmout.
Možná se tyto důvody zdají být vzdálené a až příliš teoretické, ale nejsou. Uvedu příklad: Margaret Thatcherová měla slogan, ve kterém říkala, že „není žádná alternativa“. To ale já nechci slyšet. Já jsem rád, že jsou v Evropě squatteři, že snad ještě někde jsou hipíci, že existují nedotčené kmeny v Africe, že jsou lidé, kteří si myslí, že je unesli mimozemšťané, atd. Alternativy jsou důležité, ne proto, že s nimi souhlasím, nebo že bych se chtěl stát členem jedné z nich, ale protože vím, že tu existují a že mám na výběr, co dělat v životě. Dále, lidi s alternativními názory mají často úplně jiný pohled na svět, což většinové společnosti také pomáhá – musíme si k nim vymezit názor, takže nás nutí přemýšlet, a tím se posouvá společnost dopředu. Historická fakta v tomhle směru jsou jasná: boom prosperity ve všech koutech světa byl vždy doprovázen (někdy i způsoben) různorodými a alternativními proudy myšlenek. Měli bychom tedy opustit od používání slov jako „normální“ nebo „přirozený“, protože nejenom jsou tato slova morálně chybná, ale taky dusí rozvoj společnosti a obecně i spokojenost členů jakékoliv společnosti. Tak.