Tak jsem zase jednou jel vlakem. Sedl jsem si do prázdného kupé – 6 míst, kožené sedačky, záchranná brzda, zaseklé dveře a poblikávající lampička, prostě klasika. Pak začali chodit lidé – jeden starší pán, dvě mladé holky a jeden asitřicetiletej muž, který se bez přestání díval do poprsí jedné z dívek. Scéna byla tradiční, kafkovská: přijde nový cestující do kupé, nejdříve se snaží otevřít dveře, moc jí to nejde, někdo pomůže z další strany, příchozí se zeptá, jestli je tu volno, všichni přísedící unisono řeknou své „ano“, nová cestující řekne „děkuji“, dá si tašku nad hlavu a sedne si. Následuje ticho, alespoň do té doby než přijde někdo další.
A teď co teď. Všichni jsou maximálně dva metry od sebe, dívat se rovně před sebe je tedy nemožné, protože by člověk na někoho zíral. Důležité je
dělat, že tu vlastně nejsme. Někdo otevře knížku, fajn. Většina ji nemá. Z dívání do stropu bolí krk, dívat se z okna je divný, když nesedíte u okna. Na uličku je to ještě divnější. A tak se všichni dívají na zem. První hodina je pryč.
Někdo si pustí empétrojku. Tak nahlas, že to postaršímu pánovi trochu vadí. Ale slušně mlčí.
Chci si otevřít okno, zeptám se, všichni zvednou hlavu a řeknou „jak chcete“ a hned se pak podívají na zem. Otevřu okno. Sednu si.
Vytáhnu jídlo. Nabídnu ostatním kus rohlíku s lučinou, jestli náhodou nechtějí kousek. Už mi z toho mlčení trochu hrabe. Teď si všichni myslí, že jsem se zbláznil a hlasitě řeknou NE, asi abych je už moc neotravoval. Pak sklopí hlavu a mlčí.
Na konci cesty se ten třicátník podívá poprvé jinam než do onoho poprsí. Řekne všem nashledanou a odejde. To se opakuje ještě čtyřikrát.
Ach, Češi nikdy nezklamou… Je to groteskní, smutný, vtipný a hlavně úplně zbytečný – povídání si je přece tak přirozené.