V roce 1993 v Británii miliardářka Jennifer F. po umělém oplodnění ve věku 59 let porodila dítě. Celá veřejnost byla pobouřena a je pravda, že v těchto situacích morální intuice bijí na poplach. Po krátkém přemýšlení se ale ukáže, že i kdyby se něco ohavného skutečně stalo, tak to dítě není obětí.
Intuice alespoň mně říká, že je to celé nemorální hlavně kvůli tomu dítěti: dítě, kvůli stáří matky, bylo (a je) více náchylné k různým nemocem a je pravděpodobné, že mělo i větší problémy se začlenit do společnosti ostatních dětí, které samozřejmě měly mnohem mladší rodiče. Je také pravda, že Jennifer mohla mít dítě, když byla mladší, čímž jí mohla ušetřit spoustu bolestí, jen kdyby jí měla dříve.
Na věc se můžeme dívat analogicky, představte si hroznou situaci, kdy se matka musí rozhodnout, které z její dvou dětí má přežít. Obě děti si bohužel nemůže nechat (taková situace může nastat s např. siamskými dvojčaty). Řekněme, že dítě A by pravděpodobně bylo v budoucnu zdravé, zatímco u dítěte B je větší pravděpodobnost, že bude nemocné a třeba i sociálně izolované. Bez dalších informací by tedy bylo neracionální, aby si matka vybrala dítě B.
Tato situace je podobná jako situace Jennifer. Analogicky se dá říct, že dítě A je dítě, které Jennifer mohla porodit třeba ve třiceti. Dítě B je to dítě, které porodila v šedesáti. Podle analogie by Jennifer měla porodit jen dítě A, neboli to dítě ve třiceti a ne to v šedesáti. Jenže tato situace se liší od té druhé ve dvou zásadních detailech. Zaprvé, u Jennifer nebyla limitace na počet dětí. Nic jí (teoreticky) nebránilo mít jak dítě A tak dítě B. Sice se dá argumentovat, že planeta je přelidněna, ale jedno dítě rozdíl neudělá a tak jako tak přelidněnost je spíše problémem třetího světa a ne bohatých částí Anglie. Jennifer by si tedy teoreticky mohla nechat jak to zdravé dítě, tak to potencionálně nezdravé.
Za druhé, v tom hrůzném příkladu nahoře jsme soudili situaci z pohledu matky a ne z pohledu dítěte. Je důležité si uvědomit, že dítě B se nemůže nikdy stát dítětem A – jsou to dvě různé bytosti. Dítě B tedy má pouze dvě možnosti: buď existovat s různými nemocemi, nebo neexistovat vůbec. Protože jsem optimista, tak si myslím, že bylo lepší pro dítě B se narodit než se nenarodit. Samozřejmě, v tomto případě mělo dítě A smůlu – už bylo pozdě pro Jennifer, aby ho zplodila. Tudíž nikdy neexistovalo, což ale také znamená, že jeho zájmy nejsou relevantní – nemůžeme se chovat nemorálně vůči něčemu, co neexistuje.
Podobná situace se stala v Americe, kde se jeden slepý lesbický pár nechal oplodnit tak, aby jejich dítě bylo slepé. Prý být slepý je součástí jejich subkultury, a tak matky chtěly, aby v této subkultuře vyrůstalo i jejich dítě. Tady máme podobnou situaci: řekněme, že spermie A, kdyby se dostala k vajíčku, tak zplodí dítě se zdravými oči. Spermie B by zplodila slepé dítě. Člověk vzešlý ze spermie A nikdy neexistoval, a tak jeho zájmy vlastně vůbec neexistovali. Člověk vzešlý ze spermie B, ale, existoval: jeho (potencionální) výběr byl buď se narodit slepý, anebo se nenarodit vůbec. Vzhledem k tomu, že je lepší být slepý než neexistovat, tak dítěti B žádná újma z rozhodnutí matek nepřišla.
Samozřejmě, reálný svět je komplikovanější, například onen lesbický pár se mohl zachovat nemorálně, protože kdyby se nechal oplodnit spermií A tak by obecná spokojenost světa byla větší, a tak promarnil příležitost udělat svět lepším místem. Tyhle (a jiné) argumenty mohou samozřejmě být zásadní. Co jsem ale (snad) ukázal, že naše morální intuice je v tomto případě chybná: ta viděla to dítě jako oběť, což nebylo.